Změna je život, ne?

1. listopadu 2011 v 21:13 | Amestea | (Ne)Deníček

Mám pocit, že všechno, stejně jako můj život, začíná nabírat nový, úplně jiný a nechtěný směr.

Připadá mi, jako by všechno staré, co jsem znala a měla ráda, šlo do háje. Místo toho jako by se objevovaly nové, někdy krásné, jindy nepříjemné a nemálo děsivé věci.

Stín na pokraji periferního vidění, zvláštní pocit, strach, radost, nadšení, smutek, úsměv.

Jako by se svět mým třináctým rokem otočil o devadesát stupňů. Kdo ví, kdy dokončí půlkruh. Někdy mám pocit, že už se to stalo, jindy jakoby se neotáčel vůbec. Ale on se otáčí. Pomalu, ale jistě.

Poslední dobou někdy uklízím. Je skoro zázrak, že to většinou dělám bez pobízení.

Člověk má právo svobodně vyjádřit názor. Spíš to ale vypadá, jako by mohli jen ti určití, vybraní. Ti ostatní nemohou nikomu věřit, asi jako křesťané ve starověkém Římě, než bylo křesťanství povolen. Do roku 313. Pěkné číslo. Jenže tohle nevypadá na změnu. Vždycky bude někdo, kdo zdánlivě ovládá všechny ostatní, přitom jej ale ve skrytu, za je´ho zády, nenávidí drtivá většina. Jenže co můžeme dělat? Nikdy nevíme, kdo je s námi a kdo ne. Když se svěříme nesprávné osobě, budeme popraveni. Nebo něco horšího.

Chtěla bych umět ovládat moje myšlenky, pocity. Bohužel... Nikdy jsem to neuměla. Kdybych tu schopnost měla, kdyby ji měli i ostatní, nešlo by do háje i naše přátelství se Siou. Ano, mám pocit, jako by to tak bylo. Stejně to bylo i s Večerníčkem. Kdysi, Když jsem byla malá, nevynechala jediný díl a v duchu si říkala, že se na něj nikdy, nikdy nepřestanu dívat. Stejně tak jsem si ještě před rokem říkala, že s ní budeme tak dobré kamarádky navždy. A myslela jsem to vážně. Smůla. Lidi se mění. Já taky. Je ale škoda, že k horšímu. Všichni. Pozitivní je, že vinu můžeme shodit na někoho jiného. Na naše okolí. Na podmínky, ve kterých žijeme. Vždyť se jen přizpůsobujeme, ne?

Nesnáším, když nemůžu dělat, co chci. Ano, přesně tak. Když chci uklízet, uklízím. Když chci číst, čtu. Když chci jít do badmintonu, jdu. Pokud je tedy správný den. A ano, chtěla bych tam jít znova. S kamarádkou chceme odvetu. A tentokrát proti těm dvěma až příliš dobrým klukům vyhrajeme. Ať v zápase nebo ve vybíjené... Ona je totiž vybíjená s raketou v ruce a míčkem na badminton mnohem zábavnější. Já mám odjakživa ráda miniatury.

Udivuje mě, pod co všechno jsou lidé schopni psát pochvalné komentáře, které myslí vážně. Někdy narazím na zcela odporný, nečtivý a nesmyslný článek... A hle, pod ním je spousta komplimentů, dokonce i debata. Pod hromadou dobrých článků ale není nic. Ano, to je ta dnešní spravedlnost. Jistě, dávno vím, že život není fér. Ale i tak mě to nehorázně štve.

Tohle stejně asi nikdo nedočetl do konce, proč se tedy namáhat s pokračováním. Překvapilo by mne, kdyby jen jediný člověk vůbec začal. Ale co už. Já s tím nic nenadělám.