Červená Karkulka naruby

2. listopadu 2011 v 17:45 | Amestea | Perem...

S kamarádkou chodíme do kroužku tvůrčího psaní. Dnes byl poprvé. No a my dostaly za úkol přepsat červenou Karkulku z pohledu vlka. Není moc dotažená, ale co už.

Tady tedy máte tuhle pohádku naruby...

Chtěl bych vám říct, jak se příběh o Karkulce skutečně odehrál...

Než se zde objevila čarodějnice, ta proklatá bába, vše bylo v pořádku. Živil jsem se králíky či jinou drobnou zvěří, nikdy bych člověku neublížil. Kdybych mohl, stal bych se i vegetariánem! Pak ale přišla. Černokněžnice Gertrůda zavraždila Karkulčinu babičku, vzala na sebe její podobu a začala ničit život všem masožravým zvířatům v lese. Králíci i zajíci zmizeli, ptáčci byli fuč a i po ostatních jako by se slehla zem.

Jak tohle všechno vím? Jednoduchá odpověď: byl jsem u toho. Bůh mi dal za úkol, mně, věřícímu vlkovi, abych dohlédl na Karkulku a zbytek její rodiny. Neptejte se proč. Ten den jsem zrovna hlídal babičku.

Když jsem konečně získal dost odvahy, vydal jsem se za Gertrůdou se záměrem sežrat ji. Nebylo divu, o hladu jsem byl již více než týden. Jenže mi cestu zkřížila má svěřenkyně s červeným čepečkem. Karkulka.

"Ahoj vlku!" řekla. Neměl jsem šanci dostat se k čarodějnici dříve než ona, natož pak nepozorovaně.

"Ahoj Karkulko. Víš co? Dáme si závod ke tvojí babičce. Ty poběžíš tudy," ukázal jsem špatným směrem, "a já zase tudy." Rozběhli jsme se, ale jen já k domku babičky.

"Babičko, otevři, tady je Karkulka!" Zaťukal jsem na dveře. Jsem totiž také velice dobrý imitátor. Gertrůda otevřela a já udělal, co mi velel Bůh - sežral jsem ji. Chutnala hořce, tuhá byla tak, že jsem ji spolknul bez kousání. Všechno mě to ale hodně unavilo, oblékl jsem si babiččin čepec i noční košili a ulehl do jejího lože. Během vteřiny jsem spal jako pařez.

Probudilo mne zaklepání na dveře. "Babičko, otevři, tady je Karkulka!"

Otevřel jsem. Její pozdější otázky a mé odpovědi vám snad nemusím popisovat, věřím, že je znáte. Najednou se mi ale zatemnil mozek. Gertrůda není mrtvá! blesklo mi havou. Použila na mne jedno ze zaklínadel. Asi myslela, že si tím pomůže. Proto jsem sežral i Karkulku - zcela nedobrovolně. Nakonec jse padl vyčerpáním na zem a v okamžiku usnul.

Co se přesně stalo dál, nevím. Pamatuji si jen, že přišel myslivec, rozřízl mi břicho, vytáhl ty dvě ven... A pak jen bolest. Hlavou mi proletěla kulka. Gertrůda i Karkulka přežily.

Zanedlouho masožravá část lesa zcela vymřela, stejně jako celá oblast. Lidé se přestěhovali jinam, neměli co jíst.Ale jak vím tohle? Vždyť jsem mrtvý! Ano, jsem. Žiju teď v jednom malém, jednopokojovém bytě se dveřmi na obrovskou zahradu. Přesně tak. Jsem v nebi.