Rozhodla jsem se zase něco napsat. Pouhých 386 slov. Ale já neumím napsat něco dlouhého, co není na několik částí (resp. kapitol). Konec taky není podle mých představ, ale nijak jinak se mi to zformulovat nepodařilo, takže budete muset přečíst tohle.
Povídka je přiřazená k TT Ticho a i když to není jejím hlavním námětem, vyskytuje se tam. A vzhledem k tomu, jak je povídka krátká... Zabírá tam větší část než jen jednu větu a větší význam než jen jako doprovodná kulisa. Zároveň ale ani není hlavním aktérem.
*
Utíkala tmavým lesem, stromy se kolem ní míhaly a cesta jí ubíhala pod nohama skoro neuvěřitelnou rychlostí. Ve vzduchu cítila bolest a smutek, který jí zahlcoval všechny smysly. Do kůže se jí jako tisíce jehliček zabodával chlad, pomalu se plížil až ke vnitřnostem, znemožňoval dýchání, každý nádech ji nevýslovně bolel. Slunce se marně pokoušelo prodrat mezi stromy až k zemi, jeho boj byl ale předem prohraný. Proto brzy uvolnilo místo miliardám hvězd a měsíci, který byl právě v úplňku.
Přes slzy neviděla kam běží, jen mlhavě vnímala, jak na její tělo dopadají kapky deště. Mokré vlasy jí poletovaly kolem obličeje, lepily se na ni a tím ji dráždily čím dál tím víc. Když se odkudsi z dálky ozvalo zlověstné zavytí, neslyšela jej. I přesto ale vycítila přítomnost někoho - nebo něčeho - jiného. Strnula strachem. Silou vůle se snažila přinutit k dalšímu kroku, zbytečně. Nohy nereagovaly. To byla další kapka do již přetékajícího pověstného poháru. Strach se mžiknutím oka přeměnil na vztek. Dívka zaťala pěsti a v tu chvíli vzduch jen kousek od ní pročísl blesk. Mohutná borovice se skácela k zemi rozťatá na dvě poloviny.
Celou tu dobu se ale neozval žádný zvuk. Blesk ani praskot a vrzání starého dřeva, žádné šumění stromů ve větru, kroky nebo pleskání kapek o pokožku. Ticho, absolutní ticho. Vtom brunetka pochopila. Proč je jí tohle místo povědomé, kde doopravdy je a z jakého důvodu se neozývají žádné zvuky, na to vše dostala odpověď během chvíle.
Usmála se. Najednou byla na paloučku, bosýma nohama pročesávala svěže zelenou trávu a poslouchala šumění vodopádu jen několik metrů od ní. Déšť ustal, vysvitlo slunce a v plné síle se dívce opíralo do zad. Pochopení. Ten pocit nelze popsat, je to něco krásného. Úžasného. Naplňujícího.
Roky trápení a smutku byly zbytečné. To všudypřítomné ticho bylo najednou pryč. Brunetce došlo, že příčinou všeho je, že byla hluchá vůči svému okolí, celému světu. Neuměla poslouchat, co jí lidé ve skutečnosti říkají, nedokázala číst mezi řádky. Nevěděla jak. Teď už to ale ví a využije toho. Dokáže něco velkého, něco, co ji proslaví. Ukáže ostatním, že není nikdo. Ona nechce být jen zrnkem písku v poušti. Rozhodla se být písečnou bouří - a taky jí bude.
Jediné, co musela udělat, než uskuteční všechny své plány, bylo dostat se odsud. Z jednoho z mnoha zákoutí své mysli. A pak…
Přes slzy neviděla kam běží, jen mlhavě vnímala, jak na její tělo dopadají kapky deště. Mokré vlasy jí poletovaly kolem obličeje, lepily se na ni a tím ji dráždily čím dál tím víc. Když se odkudsi z dálky ozvalo zlověstné zavytí, neslyšela jej. I přesto ale vycítila přítomnost někoho - nebo něčeho - jiného. Strnula strachem. Silou vůle se snažila přinutit k dalšímu kroku, zbytečně. Nohy nereagovaly. To byla další kapka do již přetékajícího pověstného poháru. Strach se mžiknutím oka přeměnil na vztek. Dívka zaťala pěsti a v tu chvíli vzduch jen kousek od ní pročísl blesk. Mohutná borovice se skácela k zemi rozťatá na dvě poloviny.
Celou tu dobu se ale neozval žádný zvuk. Blesk ani praskot a vrzání starého dřeva, žádné šumění stromů ve větru, kroky nebo pleskání kapek o pokožku. Ticho, absolutní ticho. Vtom brunetka pochopila. Proč je jí tohle místo povědomé, kde doopravdy je a z jakého důvodu se neozývají žádné zvuky, na to vše dostala odpověď během chvíle.
Usmála se. Najednou byla na paloučku, bosýma nohama pročesávala svěže zelenou trávu a poslouchala šumění vodopádu jen několik metrů od ní. Déšť ustal, vysvitlo slunce a v plné síle se dívce opíralo do zad. Pochopení. Ten pocit nelze popsat, je to něco krásného. Úžasného. Naplňujícího.
Roky trápení a smutku byly zbytečné. To všudypřítomné ticho bylo najednou pryč. Brunetce došlo, že příčinou všeho je, že byla hluchá vůči svému okolí, celému světu. Neuměla poslouchat, co jí lidé ve skutečnosti říkají, nedokázala číst mezi řádky. Nevěděla jak. Teď už to ale ví a využije toho. Dokáže něco velkého, něco, co ji proslaví. Ukáže ostatním, že není nikdo. Ona nechce být jen zrnkem písku v poušti. Rozhodla se být písečnou bouří - a taky jí bude.
Jediné, co musela udělat, než uskuteční všechny své plány, bylo dostat se odsud. Z jednoho z mnoha zákoutí své mysli. A pak…
Ale i tak :)
ještě teď mám husinu 
Ale díky 
Zde hledá
Krásne