Nekonečné sny - Král (2.)

21. srpna 2011 v 14:42 | Amestea | Nekonečné Sny

Překvapuje mě to, ale napsala jsem další díl Nekonečných snů.

Uvědomila jsem si, že tuhle povídku neberu vážně. Vlastně asi žádnou. Zkrátka mi nepřipadá, že píšu tak dobře, jak bych chtěla. Zatím. (Muhahahá!)

Mimochodem, víte, že mám nevlastní sestru, která vlastní blog? Dlouho jsem ji neviděla. Několik let. Už si ani nepamatuju, jak vypadá. No ale, co se dá dělat.

Nějak se mi nechce nic dělat. Nějak mi odumírá mozek. To bude tím létem.

"Kde je?" otázal se stroze Christian, král Severní části ve Vysněném světě. Bylo časně ráno a on něměl rád, když jej někdo budil. Nyní ale byl důvod. Nějaká žena ve vesnici našla poměrně mladou dívku, která zjevně měla magické schopnosti. To se nestalo již přes sto let.

"Ale pane, může být nebezpečná!" snažil se voják zastavit svého zaměstnavatele. Nebylo to ale tím, že by se o něj bál. "Co když je to ona?"

"Ne, Lade! Znám tu věštbu dobře a ona to není," ujišťoval Lada král.

"Umyj se, přijde sem král," poručil jeden z vojáků černovlásce a postavil do její cely necky s překvapivě čistou vodou.

"Hodláte se dívat?" zeptala se drze Carmen, když muž neprojevoval žádnou snahu nechat dívce trochu soukromí. Když se ale ani teď nepohnul, dívka se s povzdechem začala svlékat.

Chladnou chodbou se ozvala dutá ozvěna kroků. To jako by dalo drobné černovlasé dívce znamení, aby se schoulila do rohu ve své cele. Jako by se jindy vcelku sebevědomá a oblíbená Carmen nyní snažila být neviditelná. K její smůle se tak nestalo. Nebo ano?

"Kde je?" rozčiloval se král, když nahlédl do chladné místnosti prosycené vlhkostí a špínou.

"Já, já nevím, pane. Ještě před chvílí tady byla, přísahám!" bránil se hnědovlasý a již mírně zarostlý muž v brnění. Vlastně, nikdo nikdy nevěděl, proč v této zemi stráže musí být obtěžkány tou těžkou kovovou konstrukcí, zkrátka to bylo zvykem. Stejně jako masivní, drahými kameny posázená koruna, držící pevně na Christianově blonďaté hlavě. Na krále byl nezvykle mladý a to se někdy projevovalo jak na jeho vládě, lidu, zemi, ale i na něm samotném. Některé dny zůstával ležet v posteli, jakoby stonal. Nemocen ale nebyl na těle, nýbrž na duši. Ve dvaceti mít na starost tolik věcí, jako on, málokdo by dokázal vše zvládat. Ani Christian nebyl výjimkou.

"Tak proč tady není i teď?" ptal se netrpělivě král. Až nyní si dívka uvědomila, že ji nevidí. Nikdo. Dokázala to ona sama? Nebo je to jen náhoda? Může se ta neviditelnost kdykoliv přerušit? Carmen opět pochybovala. Znova zapomněla na jediné pravidlo její magie. Stačí věřit. A ani dnes se jí to nevyplatilo.

"O-ona se tu prostě jen… Jen tak se tu objevila!" vykřikl hnědovlasý voják a pohled upíral na drobnou černovlásku, které v okamžiku došlo, že ji opět mohou vidět. Ještě víc se natiskla k vlhké a špinavé stěně.

"Nepovídej, vážně?"ozval se poprvé za celou tu dobu Lad. Když jej ale Christian zpražil pohledem, pro jistotu se odpoklonkoval pryč.

"Jak jsi to udělala?" ptal se král. Odpovědi se mu nedostalo. Carmen pokrčila rameny a dál jej ignorovala. Jistě, částečně se bála, co s ní bude, co jí udělají, ale to drzé a nebojácné já v jejím těle momentálně převládalo.

"Jak?!" zakřičel Christian. Docházela mu trpělivost. A ne pomalu.

"Prostě jsem chtěla." Dívka se usmívala. Začínalo ji to všechno bavit a navíc byla ráda, že náhrdelník jí nechali.

"Nelži mi!"

"Já nelžu," odporovala dál dívka. Teoreticky vzato, doopravdy nelhala. No a, koneckonců, s pravdou přeci nejdál dojdeš, ne?

"Tak jak jsi to udělala?" ptal se, teď již klidněji, král.

"Slyšel jste," upozornila Carmen. Ani jeden nechtěl ustoupit, oba si stáli za svým. Mohli by se takhle hádat ještě několik dní, kdyby se černovláska nerozhodla, že ji to pomalu přestává bavit. To bylo asi po půlhodině od Christianova příchodu.

"Tak mi nevěřte, ale já to můžu dokázat." Tím dívka rozhodla. Král ztichl, ruce si složil na hrudi a vyčkával.

Carmen pomalu vstala, zády se pořád opírala o zeď. Pak se najednou, z ničeho nic, mříže dívčina vězení začaly pomalu roztékat, současně jako by měnily konzistenci z tvrdé oceli na želatinu. Černovláska si tiše nadávala, že ji to nenapadlo dřív, Jeho Veličenstvo zíralo s pootevřenými ústy.

"Dáte si?" zeptala se s mírným úsměškem dívka.